Co stojí za zrodem kontaktních čoček?

Prvotní myšlenky

Úplně první zmínka sahá až do samotné Renesance, kdy Leonardo da Vinci ve svém spisu roku 1508 popsal metodu, která vypovídala o korekci dioptrií ponořením oka do misky s vodou. Tehdy se Leonardo nezajímal o kontaktní čočky, nýbrž o mechanismus přizpůsobení oka, samotné čočky se objevily až v roce 1887.

Reného Descartese v roce 1636 napadlo, že by se mohla naplněná skleněná tuba přikládat k rohovce. Tento nápad jak byl rychle vymyšlen, tak byl i rychle zamítnut - jednalo se o nepoužitelnou myšlenku z toho důvodu, že by se při samotném použití nedalo mrkat.

Hroznový cukr v kontaktních čočkách

Thomas Young se roku 1801 zapsal jako vědec, který se svým výzkumem "šálek na oko" zapsal jako předchůdce čoček, který díky tomu všemu vytvořil okulár pro mikroskop.

O několik let později, konkrétně roku 1827 přišel s nápadem John Herschel, kterého napadlo, aby čočky přiléhaly o oku, ovšem v tomhle pokračoval až v roce 1887 Adolf Eugen Fick, který úspěšně zkonstruoval a přizpůsobil oku první kontaktní čočku.

Adolf celou svou výrobu afokální kontaktní skořápky pro bělmo popsal (ulpínala na méně cilivé hraně tkání v rámci rohovky), ale také je sám odzkoušel - prvně na králících, následně na sobě a v neposlední řadě i na dobrovolnících.

Čočky byly tvořeny z hnědého skla, mezera byla vyplněna hroznovým cukrem a daly se nosit pouze pár hodin denně, důvodem byla také velká velikosti (18-21 mm průměr).

Zázrak zvaný plexisklo

V roce 1888 se další významnou osobností stal August Müller, který dokázal svou vlastní krátkozrakost napravit vhodnými čočkami, které si sám vyrobil.

Kontaktní čočky byly tvořeny foukaným sklem, které byly jako jediné dostupné do roku 1930.

Jako zázrakem se objevilo plexisklo, které mělo zásluhu na prvních platových kontaktních čočkách.

Polymethylmethakrylát můžete znát jako plexisklo či akrylátové sklo, které má průhledný syntetický polymer s vlastnostmi termoplastu.

William Feinbloom uvedl o šest let později na trh lepší, lehčí a mnohem praktičtější verzi plastových čoček, které byly složeny ze skla a plastu. 

Již v roce 1950 byly vyvinuty první čočky, které už nepokrývaly celé oko, nýbrž pouze rohovku oka.

S tímto typem čoček se doslova roztrhl pytel, ovšem měly jednu velkou nevýhodu - nepropouštěly vzduch a s tím bylo spojeno velké množství problémů, nezbývalo nic jiného než tento problém vyřešit.

Jedná práce dokáže změnit mnoho

70., 80. a 90. léta byla pro tento druh čoček zlomová, došlo k úpravě vzdušnosti a byly vyvinuty vzducho-propustné čočky a to vše díky tzv. RGP plastu.

Třešničku na dortu tomu všemu dodal Otto Wichterle, který zabodoval svou prací "Hydrophilic gels for biological use", která byla otištěna roku 1959 v časopise Nature. Díky tomuto dílu došlo k výrobě prvních měkkých čoček. 

Čočky se začaly používat mnohem více než ty tvrdé, které požadovaly adaptační dobu, tzn. čas, za který se vašemu oku přizpůsobily. Měkké čočky vám zajistily komfort již od samotného začátku.

Prostupnost vzduchu je velmi důležitá

Čočky jsou vyráběny z polymerů, které se neustále vylepšují a za posledních 25 let došlo k mnoho změnám, především v oblasti prostupnosti vzduchu.

Roku 1999 byly vypuštěny silikonhydrogelové čočky, které díky svému materiálu zajišťují vysokou vzduchovou propustnost silikonu s naprostým komfortem, na který byli lidé zvyklí u běžných hydrogelových čoček, které se používají doteď.